Prezident ALKP Josef Kašpar: „Potřebujeme národní letecký a kosmický program“

Oproti dřívějším leteckým akvizicím armády tentokrát dostala profesní asociace poprvé možnost být součástí přípravných kroků takového programu – Ministerstvo obrany si zvolilo ALKP jako partnera při domlouvání průmyslové spolupráce. Když jsme pak společně zorganizovali průmyslové dny, dostavily se společnosti Lockheed Martin a Pratt & Whitney ve velmi silné manažerské i odborné sestavě, které mohly české firmy ukázat, co umí. Američany v rámci toho velmi překvapilo, do jaké míry je u nás letecký a kosmický průmysl rozvinutý – a že máme potenciál stát se součástí jejich plánů, ať už aktuálních či budoucích.

 

Na začátku šlo o hledání synergických efektů – jak se podílet na aktivitách, které jsou přímo spojené s letounem F-35. Drtivou většinu toho, co se týká údržby a oprav letounů, si na sebe sice vzala armáda a státní podniky a příležitost pro komerční sektor se tím ztenčila; stále jsou tu ale i firmy, které se mimo program průmyslové spolupráce dostaly do rozšíření dodavatelského řetězce či zcela nových dodávek. Výsledkem negociací je dnes jedenáct českých subjektů včetně firem i vysokých škol, které se teď nějakým způsobem účastní nejen letounu F-35, ale celého s ním souvisejícího systému. F-35 je součástí většího celku, která spolupracuje s bezpilotními prostředky, s družicemi a dalšími prvky, a české firmy se tak dostávají do mnoha dalších segmentů.

 

Americký vojenský program se obecně pojí s vyšší mírou opatření z hlediska bezpečnosti a naše firmy takto získávají možnost a čas na to, aby se dostaly na mnohem vyšší úroveň, na níž se jim otevírají možnosti dodávat pro světové subjekty v obranné oblasti.

 

Jako ALKP jsme tuto klíčovou roli sehráli hned na začátku. Rozkrývali jsme americké straně, co umí která česká firma, a českým firmám jsme stejně tak rozkrývali zase požadavky americké strany. Po podepsání smluv o mlčenlivosti už jednání pokračovala na úrovni B2B (firma – firma), do čehož jsme vstupovali pouze když si jedna strana vyžádala určitou součinnost. Po rozhodnutí, že česká vláda stroje F-35 skutečně pořídí, se pak objevila další role asociace v tom, že Lockheed Martin bude nadále pokračovat ve sledování českého průmyslového terénu. Zdejší kvalifikovaná pracovní síla i moderně vybavené firmy pro LM nabízejí možnost partnerství pro programy páté i chystané šesté generace. A tam by mohly hrát firmy pod křídly ALKP velmi zajímavou roli.

 

Do té chvíle jsme byli zvyklí uzavírat kontrakty v oblasti civilního letectví, ale vojenská oblast je něco zcela jiného. A pokud kontrakt běží jako G2G (vláda – vláda), tak do všeho vstupují odlišné formy komunikace, odlišné od B2B (firma – firma). Jako ALKP jsme proto vytvářeli komunikační most mezi firmami a vládou. Naučili jsme se také chápat, jakým způsobem subjekty jako Lockheed Martin o takových věcech přemýšlejí.

 

Letecká a kosmická témata jsou pole nekonečných možností a Američany při hledání českých partnerů velice zajímaly nadčasové věci: například dílčí technologie pro bezpilotní prostředky a pro družice, analýza obrazu, umělá inteligence, různé typy elektronického boje... Přitom se jednalo o záležitosti, na něž už v rámci F-35 nebylo místo; jejich zájem ale svědčí o uvažování v širším kontextu a pro nás to znamená výzvu: nebát se. Nebát se předložit jakýkoliv nápad, jakoukoliv možnost, jakoukoliv firmu. I malá firma je totiž schopná ukázat něco, co je zajímá. 

 

Velkou šanci u nás dostali dodavatelé tradičních leteckých technologií. Přitom by člověka zprvu nenapadlo, že by mohli mít Američané zájem třeba o obrábění nebo slévání. Vzhledem k tomu, že se velká část programu F-35 fyzicky realizuje v Evropě, tu takové příležitosti ale jsou.

 

U Embraru je to věc z jistého úhlu pohledu jednodušší, protože tato společnost už v Česku má svou stopu – partnerem jejího programu C-390 je dlouhodobě Aero Vodochody. Jedna část této průmyslové spolupráce se tedy zcela jistě bude týkat právě Aera a rozšiřování portfolia toho, co už pro C-390 vyrábí. Současně už jsme ale jednali s viceprezidentem pro Evropu a máme před sebou další jednání, z nichž by měly vyplynout podobné širší možnosti jako v případě Lockheed Martin. 

 

Na příští rok už máme naplánované průmyslové dny, během nichž předvedeme plnou šíři českého leteckého a kosmického průmyslu. Embraer v Brazílii hraje poměrně velkou roli nejen v letectví, ale i v kosmonautice, a vedle výroby vlastních produktů také cizeluje celý tamní letecký průmysl s řadou dalších firem a jejich produkty. Chceme tuto oblast předvést českým firmám a Brazílii ukázat české firmy, protože je tu velmi vysoká pravděpodobnost širší spolupráce než ve stávající oblasti aerostructures. A to může být pro obě strany nadmíru přínosné. 

 

V současné chvíli sledujeme dvě cesty: jednu šestou generaci vyvíjí Američané, druhou Britové. Oba programy jsou nyní ve fázi rozhodování o definici toho, co má šestá generace splňovat, a sestavování nejzákladnějších parametrů a konsorcií, která budou reflektovat současnou bezpečnostní situaci. Jako členský stát NATO máme příležitost se do těchto programů zapojit, a pokud budeme přizváni, chceme vytvořit podporu pro účast českých firem.

 

Sledujeme oba, pozvánku musí ale nakonec dostat naše vláda, jako ji dostala i pro F-35. Takovou pozvánku přitom dostala už jednou dříve, asi před deseti lety, ale z nějakého důvodu ji tehdy nevyužila. Teď příležitost u šesté generace propásnout nesmíme. Jak britské, tak americké straně deklarujeme zájem o to být součástí jejich programů. Nejsme ale ve fázi rozhodnutí, který je ten správný.

 

Před několika dny jsem se zúčastnil mezinárodního summitu všech leteckých výzkumných organizací světa v italské Neapoli. Těchto organizací se tam sešlo dvaadvacet z kompletních sedmadvaceti – a vyšlo najevo, že z těch dvaadvaceti pouze Česká republika a Rumunsko ještě nemá národní letecký program. To není správně a nepohneme se dál, pokud takto letecký průmysl neoznačíme za strategický. Národní program pro letectví a vesmír, komplexní od vzdělávání až po exportní politiku, je do budoucna nezbytnost. Pokud takový program nebudeme mít zakotvený a nestane se dlouhodobou náplní spolupráce byznysu a státu, tak nakonec prohrajeme. 

 

Například v Rakousku spustili program Take Off v roce 2002. V té době mělo Rakousko pouze dvě letecké firmy – dnech jich má tři desítky. Šli na to tak, že výsledky programu sledují přes makro ukazatele, čili zavedli statistické sledování celého odvětví a na něm vidí, že rostou obraty a zisky, více se investuje a roste počet zaměstnanců. Pokud se budeme topit v micromanagementu a nespustíme plnou spolupráci průmyslu se státem, samotné firmy něco takového nezvládnou.

 

Z analýzy schopnosti pro dodávky pro letouny páté a šesté generace vyplynulo, že na tom Česko není špatně – na šestou generaci ale potřebujeme schopnosti, které musíme dohnat. Není to tak, že bychom začínali od nuly. Jsme ale na sedmdesáti, osmdesáti procentech potřebných schopností. Z toho mimo jiné vyplynulo právě to, že by bylo velmi vhodné konsolidovat nejen průmyslový sektor, ale právě spolupráci sektoru se státem pomocí určitého národního programu pro letectví a vesmír, a to ještě pomocí institucionalizace. Ta se nyní interně označuje jako „česká DARPA“ - máme tím na mysli stav, kdy Armáda České republiky ve všech svých složkách dostatečně dopředu komunikuje s výzkumnými pracovišti a s průmyslem. A nejde jen o potřeby armády, ale také o ty, které zaznívají v rámci jednání NATO – na ty bychom pak mohli reagovat tím, že připravíme právě takové produkty, které budou mít nadefinované schopnosti a parametry. 

 

Přesně tak. Vzniknou synergie a financování, s nimiž budou české produkty nejen mnohem lépe prodejné za hranicemi naší republiky, ale naše firmy se současně dostanou do konsorcií s velkými hráči. Zkušenost z leteckých civilních programů je přitom taková, že oni si firmu v rámci nějakého vývoje nebo dotovaného programu vyzkoušejí a pak už se na ni obracejí opakovaně, protože ví, že umí konstruovat, umí počítat, umí zkoušet, umí přesně vyrábět. Ví zkrátka, na koho se obrátit.

 

Chceme hrát roli odborného garanta. Pro zahraniční partnery i pro státní správu je minimálně na počátku jednání nenahraditelná role subjektu, který se vyzná v daném teritoriu, umí o místních firmách mluvit en bloc a současně je nezávislý.